Slovesné vazby ve francouzštině a italštině — jak se sloveso skutečně učit
Znát sloveso neznamená jen pamatovat si infinitiv a český překlad. U mnoha sloves je stejně důležité vědět, jakou vazbu vyžadují, jaké doplnění po nich následuje a kdy se změnou konstrukce mění i význam celé věty.
Představte si, že jste ve Francii nebo v Itálii a chcete říct, že čekáte na kamaráda. Víte, že sloveso je attendre nebo aspettare. Ale pak zaváháte — patří tam předložka? A jaká?
Nepatří žádná. J'attends mon ami. Aspetto il mio amico. Čeština má na, francouzština a italština ne. Není to výjimka — je to prostě jiná vazba. A právě tady spousta studentů narazí, i když sloveso dobře znají.
Kdy změna vazby změní celý smysl
Ještě důležitější jsou případy, kdy jiná vazba neznamená jen jinou formu, ale úplně jinou věc.
Francouzské penser je dobrý příklad. Penser à quelqu'un znamená myslet na někoho — myšlenky, vzpomínky, pozornost. Penser de quelqu'un znamená mít o někom názor. Nejde o stylistickou volbu.
Je pense souvent à ma grand-mère. — Často myslím na babičku.
Qu'est-ce que tu penses de ce film ? — Co si myslíš o tom filmu?
V italštině funguje pensare podobně. Pensare a qualcuno je myslet na někoho. Pensare di fare qualcosa je mít v úmyslu něco udělat nebo se domnívat.
Penso spesso a Maria. — Často myslím na Marii.
Penso di partire domani. — Myslím, že zítra odjedu.
Kdo použije špatnou vazbu, neudělá gramatickou chybu ve smyslu porušeného pravidla — řekne prostě něco jiného, než chtěl.
Kde čeština svádí špatným směrem
Třetí problém nastane, když student automaticky přenese českou logiku do cizího jazyka. Čeština říká pomáhat někomu — nepřímý vztah, čeká se dativ. Francouzština i italština ale chtějí přímý objekt.
Elle aide sa sœur tous les jours. Aiuta sua sorella ogni giorno. — Každý den pomáhá sestře.
Nebo české požádat někoho o něco — zdá se, že objekt je osoba. Ve francouzštině a italštině je přímý objekt to, oč žádáte, a osoba přichází až po předložce.
J'ai demandé un conseil à mon collègue. Ho chiesto un consiglio al mio collega. — Požádal jsem kolegu o radu.
Student tu nechybuje v tom, že by neznal sloveso. Chybuje v tom, že mu přiřadil českou stavbu.
Co si ukládat při učení nového slovesa
Nestačí infinitiv a překlad. Užitečnější je uložit si sloveso rovnou s vazbou a větou, ve které se přirozeně objevuje. Ne attendre = čekat, ale attendre quelqu'un — J'attends mon ami. Ne chiedere = žádat, ale chiedere qualcosa a qualcuno — Ho chiesto un consiglio al mio collega.
Je to o něco pomalejší způsob, jak se slovesa učit. Ale při mluvení to pak funguje — bez zaváhání nad tím, co patří za sloveso.