Proč je člen pro českého mluvčího tak těžký?
Pro českého mluvčího je člen těžký nejen proto, že ho čeština nemá, ale i proto, že čeština rozkládá určenost do jiných prostředků. To, co francouzština a italština často vyjadřují členem, nese čeština hlavně slovosledem, kontextem a intonací.
Často se učí, že určitý člen používáme tehdy, když už se o nějaké věci mluvilo nebo když víme, o čem mluvíme. To je pravda jen částečně. Pro volbu členu však není rozhodující to, co o věci vím já jako mluvčí, ale to, co o ní ví ten, ke komu mluvím, a nakolik se jeho představa o té věci blíží představě mé.
To je dobře vidět na větách, kde mluvčí ví velmi přesně, o čem mluví, ale posluchač zatím ne.
J’ai acheté une nouvelle maison dans un village près de Paris.
Ho comprato una casa nuova in un paese vicino a Roma.
Koupil jsem nový dům ve vesnici blízko Paříže / Říma.
Mluvčí samozřejmě ví, který dům koupil, a ví i to, ve které vesnici stojí. Pro posluchače je však i dům i vesnice neurčitá, neurčená. Proto zůstává ve francouzštině i italštině neurčitý člen u obou jmen: une maison / una casa, un village / un paese. Neurčitý člen tedy neznamená, že mluvčí o věci nic neví. Znamená, že posluchač zatím nemá dost opory, aby si ji určil podobně jako mluvčí.
Teď stejný typ věty lehce změňme:
J’ai acheté une nouvelle maison dans le village où nous avons déjeuné ensemble la semaine dernière.
Ho comprato una casa nuova nel paese dove abbiamo pranzato insieme la settimana scorsa.
Koupil jsem nový dům ve vesnici, kde jsme spolu minulý týden obědvali.
Dům je tu pořád neurčitý: posluchač stále neví, který dům mám na mysli. Proto zůstává une maison / una casa. Vesnice už je ale ve francouzštině i italštině určitá: le village / il paese. Je to ta vesnice, kde jsme spolu jedli.
Na těchto dvou větách je dobře vidět, že určenost a neurčenost se neřídí tím, co je známé mluvčímu. Důležitější je, jak blízko má posluchač k téže představě o věci a zda si ji dokáže dostatečně určit. A za povšimnutí stojí fakt, že v češtině se v obou případech vůbec nic nezměnilo, v obou případech máme nový dům ve vesnici.
Pro českého mluvčího je člen těžký ještě z jiného důvodu. Francouzština a italština mají pevnější slovosled než čeština. Podmět v románských jazycích stojí zpravidla na začátku věty. Čeština je v tomto směru volnější. Novou nebo významově těžší informaci často přesouvá na konec věty, zatímco to, co už je známější nebo na co se navazuje, dává spíše na začátek.
To je dobře vidět na této dvojici:
Une grande crise touche la maison d’édition Grasset dans le monde du livre.
Una grande crisi colpisce la casa editrice Grasset nel mondo del libro.
Ve světě knih zasáhla nakladatelství Grasset velká krize.
Tady je une grande crise / una grande crisi nová, dosud neurčená informace. Ve francouzštině a italštině je to podmět, a proto stojí na začátku věty, ale s členem neurčitým. Čeština stejnou situaci často řeší jinak: novou informaci přesune na konec věty.
Když se situace změní a krize je už pro posluchače nějak vymezená, změní se i člen:
La grande crise dans le monde du livre touche la maison d’édition Grasset.
La grande crisi nel mondo del libro colpisce la casa editrice Grasset.
Velká krize v knižním světě zasáhla nakladatelství Grasset.
Tady už la grande crise / la grande crisi neoznačuje nějakou blíže neurčenou krizi, ale krizi, kterou si posluchač umí určit. Může jít například o krizi, o níž se už nějakou dobu mluví ve veřejném prostoru. Ve francouzštině a italštině je to pořád podmět na začátku věty, tentokrát ale se členem určitým. Čeština tomu opět odpoví hlavně slovosledem: známější nebo už připravená informace jde dopředu, nové sdělení zůstává dál ve větě.
Na těchto příkladech je vidět dvojí rozdíl mezi češtinou a románskými jazyky. Francouzština a italština používají člen k tomu, aby průběžněji vyjadřovaly, jak jasná je daná věc pro posluchače. Čeština tuto informaci často nerozhoduje jedním samostatným prostředkem. Část z ní rozkládá do kontextu, do stavby věty, do intonace nebo podle potřeby do ukazovacího zájmene.
Proto českému studentovi nestačí naučit se jednoduché pravidlo, že určitý člen označuje něco, o čem už byla řeč. To je jen první orientace. V praxi je důležitější sledovat dvě věci zároveň: ví-li i můj posluchač o věci přibližně tolik, kolik já, a jak je celá věta uspořádaná z hlediska toho, co je známější a co nové.