Malá slova, velký význam: italské ci a ne

Student italštiny na úrovni B1 se dříve nebo později pozastaví nad dvěma drobnými slovy, která italština sype do vět s překvapivou samozřejmostí: ci a ne. Ci vado. Ne ho tre. C'è un problema. Non me ne vado. Rozumí kontextu, tuší význam, ale není si vždy jistý, jakou roli ta slova ve větě přesně hrají.

Tento článek je přehled toho, co ci a ne v italštině znamenají a jaké funkce plní. Každá z obou částic má funkcí několik a ci je v tomto ohledu bohatší — může být osobním zájmenem, zájmennou částicí i příslovcem. Ne má funkci užší, ale o to důležitější. Obě se navíc objevují v řadě idiomatických sloves, kde už přestávají být oddělitelné od slovesa samotného.

Funkce ci

Italské ci plní ve větě tři různé role. Student, který vidí ci na několika místech téže stránky, obvykle nerozlišuje, že ne všechno ci je totéž slovo ve stejné funkci — a právě proto se v tom někdy ztrácí.

Ci jako osobní zájmeno

V této funkci ci odpovídá českému nás / nám — je to osobní zájmeno první osoby plurálu, a to jak v přímém předmětu (COD, italské complemento oggetto diretto), tak v nepřímém předmětu (COI, complemento oggetto indiretto). Kontext rozhoduje, kterou z obou funkcí plní.

• Marco ci ha visti ieri. = Marco nás včera viděl. (COD — koho?)
• Ci piace il gelato. = Chutná nám zmrzlina. (COI — komu?)
• Ci telefona ogni domenica. = Telefonuje nám každou neděli. (COI — komu?)
• Luca ci aspetta alla stazione. = Luca na nás čeká na nádraží. (COD — koho?)

Tato funkce je studentovi většinou jasná, protože odpovídá chování českých zájmen nás a nám. Problém nastává, až když v téže větě nebo v následujícím odstavci uvidí ci v jiné roli — a musí poznat, že už nejde o „nás", ale o něco jiného.

Ci jako zájmenná částice

V této funkci ci nahrazuje neživotný předložkový výraz — typicky uvozený předložkou a, případně su. Student, který je na zájmenné částice neupozorněn, často hledá v překladu osobní zájmeno, a proto mu věta nedává smysl.

• Credi alla fortuna? — No, non ci credo. = Věříš na štěstí? — Ne, nevěřím tomu. (ci nahrazuje „alla fortuna")
• Pensi ancora a quella storia? — Sì, ci penso spesso. = Myslíš ještě na ten příběh? — Ano, myslím na něj často. (ci nahrazuje „a quella storia")
• Hai riflettuto sulla proposta? — Sì, ci ho riflettuto. = Přemýšlel jsi o tom návrhu? — Ano, přemýšlel jsem o něm. (ci nahrazuje „sulla proposta")

Důležitá hranice: ci v této funkci nahrazuje věc, téma, situaci — nikdy osobu. Pro osobu by italština použila a lui, a lei, a loro (přízvučné zájmeno s předložkou) nebo přímé zájmeno lo, la, li, le. Věta „A Maria ci penso" je tedy chybná; přirozená italština řekne „Penso a Maria", „Penso a lei", nebo „La penso".

Čeština tuto funkci obvykle vyjadřuje zájmenem v příslušném pádě: myslím na něj, věřím tomu, přemýšlím o něm. Opakování samotného podstatného jména (myslím na ten příběh) by bylo možné, ale působilo by těžkopádně. Italština na místě zájmena + předložky používá jedinou částici.

Ci jako příslovce „tam"

Třetí funkce ci je příslovečná: nahrazuje místní určení a znamená „tam". V mluvené i psané italštině je to velmi časté — zvlášť u sloves pohybu a pobytu.

• Vai a Roma? — Sì, ci vado domani. = Jedeš do Říma? — Ano, jedu tam zítra.
• Sei già stato in Sicilia? — No, non ci sono ancora stato. = Už jsi byl na Sicílii? — Ne, ještě jsem tam nebyl.
• Abita a Firenze? — Sì, ci abita da anni. = Bydlí ve Florencii? — Ano, bydlí tam už roky.

Do této příslovečné funkce patří také existenciální konstrukce c'è (jednotné číslo) a ci sono (množné) — tedy italské „je tam, jsou tam" ve smyslu „existuje, nachází se tu".

• C'è un problema. = Je tu problém. / Existuje tu problém.
• Ci sono molte persone al mercato. = Je tu na trhu hodně lidí.
• In questa città c'è un buon ristorante italiano. = V tomhle městě je dobrá italská restaurace.

C'è / ci sono je v italštině natolik frekventované, že ho studenti přestanou vnímat jako složenou konstrukci. Ale logika je stejná jako u ci vado — jen místo slovesa pohybu máme sloveso existence. Podrobnější rozbor c'è / ci sono (rozdíl oproti è, sono; idiomatická použití) přesahuje rámec tohoto článku.

Funkce ne

Italské ne je funkčně užší než ci, ale v mluvené i psané italštině se objevuje stejně často. Jako zájmenná částice plní jedinou, ale mnohoznačnou roli: nahrazuje neživotný výraz řízený předložkou di. V závislosti na kontextu nese ne význam „o tom, z toho, odtamtud" a zároveň — a to je pro českého studenta klíčové — i význam partitivní.

Ne jako zájmenná částice

Základní funkce ne je nahrazovat předložkový výraz s di — nejčastěji ve významu tématu nebo původu.

• Hai parlato del libro? — Sì, ne ho parlato con Paolo. = Mluvil jsi o té knize? — Ano, mluvil jsem o ní s Paolem.
• Hai bisogno di aiuto? — No, non ne ho bisogno. = Potřebuješ pomoc? — Ne, nepotřebuji ji.
• Torni da Milano? — Sì, ne torno adesso. = Vracíš se z Milána? — Ano, vracím se odtamtud teď.
• Sei contento del risultato? — Sì, ne sono molto contento. = Jsi spokojený s výsledkem? — Ano, jsem s ním velmi spokojený.

Český ekvivalent se podle kontextu mění — někdy je to „o ní", jindy „ji", „jí", „odtamtud". Italština vše zastřešuje jednou částicí, protože všechny tyto významy spojuje předložka di.

Stejně jako u ci platí: ne v této funkci nahrazuje věc, téma, situaci — nikdy osobu. Pro osobu italština použije di lui, di lei, di loro nebo jiný odpovídající tvar. Věta „Di Maria ne parlo spesso" by nebyla přirozená; italština řekne „Parlo spesso di Maria" nebo „Parlo spesso di lei".

Ne v partitivním významu

Zvláštní pozornost si zaslouží partitivní použití ne, kde částice nese význam „z toho, z té množiny". Je to nejčastěji u číslovek, kvantifikátorů a neurčitých množství.

• Quanti caffè hai bevuto? — Ne ho bevuti tre. = Kolik káv jsi vypil? — Vypil jsem (je) tři.
• Quanti libri hai letto quest'anno? — Ne ho letti molti. = Kolik knih jsi tento rok přečetl? — Přečetl jsem jich hodně.
• Vuoi del vino? — No, grazie, ne ho già bevuto abbastanza. = Dáš si víno? — Ne, děkuji, vypil jsem ho už dost.
• Hai delle idee? — Sì, ne ho diverse. = Máš nějaké nápady? — Ano, mám jich několik.

Český překlad v této funkci není jednotný a závisí na číslovce nebo kvantifikátoru. Tady se nabízí přesný most pro českého studenta:

• U číslovek do čtyř odpovídá ne české vazbě v akuzativu: „vypil jsem čtyři kávy" → ne ho bevuti quattro. Čeština často použije i zájmeno je v akuzativu: „vypil jsem je čtyři".
• U číslovek od pěti výše odpovídá ne českému genitivu po číslovce: „pět káv", „deset knih". Čeština často přidá i zájmeno jich v genitivu: „vypil jsem jich pět", „přečetl jsem jich deset".
• U neurčitých množství (molto, poco, abbastanza, alcuni, diversi) čeština obvykle používá genitivní vazbu s odpovídajícím zájmenem: „přečetl jsem jich hodně / několik / málo".

Italština tím pádem jedinou částicí ne pokrývá situace, které čeština rozlišuje gramaticky — podle toho, zda jde o číslovku do čtyř, od pěti výše, nebo o neurčité množství. To je jeden z důvodů, proč si student ne obtížněji osvojuje: v mateřském jazyce dělá mozek toto rozlišení automaticky pádovou koncovkou a vůbec si neuvědomuje, že italština tuto práci přenáší na jediné drobné slovo.

Obě částice v idiomatických slovesech

Kromě výše popsaných funkcí tvoří ci a ne součást řady italských sloves, která se pojí s významy, jež nelze odvodit ze samostatných částí. Říká se jim verbi pronominali — slovesa, v nichž se částice pevně srostla se slovesem a stala se nositelem významu.

Některá tato slovesa jsou v italštině natolik běžná, že je student musí znát, aby rozuměl hovoru i textu:

• farcela = dokázat to, zvládnout to Non ce la faccio più. = Už to nezvládám. Ce l'abbiamo fatta! = Dokázali jsme to!
• andarsene = odejít (odsud, pryč) Me ne vado. = Jdu pryč. Se ne sono andati senza salutare. = Odešli bez rozloučení.
• volerci = být zapotřebí, být třeba, chce to Ci vuole un po' di sale. = Chce to trochu soli. Ci vogliono quattro cipolle per preparare questo piatto. = Na přípravu tohoto jídla je potřeba čtyř cibulí. Ci vuole un'ora per arrivare. = Je potřeba hodina, než se tam dostane. Ci vogliono pazienza e tempo. = Je zapotřebí trpělivost a čas.
• metterci = zabrat (čas, úsilí), dát do toho Ci ho messo tre ore. = Zabralo mi to tři hodiny. Ci metto tutto me stesso. = Dávám do toho všechno. Quanto ci metti per arrivare? = Jak dlouho ti trvá se tam dostat?
• starci = souhlasit, být pro, přistoupit na to Andiamo al cinema? — Ci sto! = Jdeme do kina? — Jsem pro!
• avercela con qualcuno = zlobit se na někoho, mít na někoho vztek Ce l'ha con me. = Zlobí se na mě. Perché ce l'hai con lui? = Proč se na něj zlobíš?
• non poterne più = nemoct už dál, mít toho plné zuby Non ne posso più di questo rumore. = Už nemůžu vystát ten hluk.

Dvojice volerci × metterci si zaslouží zvláštní pozornost. Volerci vyjadřuje, co je zapotřebí (obecně, neutrálně — ať už jde o čas, množství, ingredience nebo vlastnosti). Metterci vyjadřuje, kolik konkrétní člověk do něčeho vložil — čas, energii, úsilí.

• Ci vogliono due ore. = Jsou potřeba dvě hodiny. (obecně)
• Ci ho messo due ore. = Zabraly mi dvě hodiny. (já osobně)

Čeština tento rozdíl vystihuje dobře obraty „chce to" (pro volerci) a „zabere to" nebo „trvá to" (pro metterci), v osobním užití pak „stráví/trvá mi". Obě italská slovesa mají obecně-osobní rozlišení: volerci je neosobní (říká se vždy ve třetí osobě), metterci je osobní (konjuguje se podle konajícího).

Na idiomatická slovesa se student obvykle nedoučí seznamem v slovníku. Nejlepší cesta je setkávání s nimi v textu a poslechu a zapisovat si je jako celé jednotky, ne jako kombinaci slovesa a částice. Farcela, andarsene, volerci jsou slova — ne sestavy. Když se k nim student postaví takto, přestanou být záhadné.

Jak se k tomu postavit

Italské ci a ne nepůsobí v jazyce stejně jako česká zájmena. Student, který se snaží k nim najít stálý český ekvivalent, hledá něco, co v češtině takto nefunguje — a proto často končí s pocitem, že italština je „nelogická". Logika tu ale je, jen jiná: italština nahrazuje celé předložkové výrazy jedinou částicí, zatímco čeština tyto vztahy drží pádovou koncovkou nebo opakováním zájmena v příslušném pádě.

Praktický postup je jednoduchý a prověřený:

• Při čtení si ci a ne všímejte a ptejte se, k čemu odkazují. V devíti z deseti případů najdete v předchozí větě nebo kontextu výraz s předložkou a, in, su (pro ci) nebo di (pro ne), který částice zastupuje.
• U každé věty s ci si ověřte, kterou ze tří funkcí plní — osobní zájmeno, zájmennou částici, nebo příslovce. Chvíli to bude pomalé, ale po několika desítkách vět se rozlišení automatizuje.
• Idiomatická slovesa (farcela, andarsene, volerci, metterci) se učte jako celek, ne jako kombinaci slovesa a částice. Zapisujte si je do slovníčku s celým tvarem a s příkladovou větou — bez ní ztratí kontext.

A především: trpělivost. Ci a ne jsou drobná slova, ale italština je používá tak často, že je student potkává prakticky v každé druhé větě. Porozumění přichází postupně, přes opakované setkávání v textu a poslechu — ne přes memorování pravidel.