Český vid a minulost v románských jazycích

Čeština má ve svém slovesném systému kategorii vidu. Téměř každé sloveso může mít svou dokonavou a nedokonavou variantu a tento protiklad funguje napříč časy. Ve francouzštině a italštině se této dvojici na první pohled podobá v minulosti opozice imperfekta a složeného minulého času (passé composé, passato prossimo). Proto se studenti při volbě francouzského nebo italského minulého času často opírají o český vid: dělal = il faisait / faceva, udělal = il a fait / ha fatto. Tato berlička ale velmi často nefunguje.

Co vyjadřuje český vid

V češtině stojí protiklad mezi dokonavým a nedokonavým slovesem především na rozdílu mezi dokončeností a nedokončeností děje. Zjednodušeně řečeno: buď máme výsledek, nebo ho nemáme.

Rozdíl je dobře vidět na dvojici:

• Napsal jsem dopis.
• Psal jsem dopis.

V první větě je děj dokončený: dopis je napsaný. Ve druhé větě víme jen to, že děj probíhal, ale z věty samé neplyne, zda byl doveden k výsledku. Právě tento typ opozice je pro češtinu základní.

Český mluvčí si proto snadno zvykne sledovat minulý děj hlavně podle toho, zda je dovršený, nebo ne. A právě odtud vzniká přirozené pokušení přenést stejný princip i do francouzštiny a italštiny.

Co vyjadřují francouzská a italská imperfekta a co složené minulé časy (passé composé, passato prossimo)

Tady je potřeba být opatrný. Imperfekta sama o sobě nevyjadřují ani trvání, ani opakování.

Samotné tvary:

• Je lisais.
• Leggevo.

ještě samy neříkají, zda se děj opakoval, nebo zda právě probíhal. To určí až kontext.

Ve větách:

• Jeune, je lisais beaucoup.
• Da giovane leggevo molto.

chápeme imperfektum jako děj opakovaný nebo obvyklý. Ale ve větách:

• Je lisais lorsque le téléphone a sonné.
• Leggevo quando il telefono ha suonato.

nejde o opakování. Jde o jeden probíhající děj, který tvoří pozadí jiné události.

Z toho plyne důležitý závěr: imperfektum spíš ukazuje děj jako otevřený průběh.

Podobně ani složené minulé časy passé composé a passato prossimo samy o sobě nevyjadřují okamžitost ani bodovost. Kdyby to byla pravda, nebylo by možné říct:

• Il a vécu 80 ans.
• Ha vissuto 80 anni.

To rozhodně není bodový děj. Je to děj velmi dlouhý, ale podaný jako celek.

Rozdíl mezi oběma časy je přesnější tedy definovat takto:

Imperfektum typicky:

• dává scénu,
• ukazuje, jak situace vypadala,
• popisuje stav, okolnost nebo rámec,
• nechává děj otevřený, bez vyznačené hranice.

Složený minulý čas (passé composé nebo passato prossimo) naopak typicky:

• ukazuje děj jako časově vymezený, omezený celek,
• nese hlavní dějovou linii,
• posouvá vyprávění,
• říká, co se stalo.

Jako praktickou pomůcku si tedy můžeme zapamatovat:

• imparfait / imperfetto = co se dělo, jak to vypadalo
• passé composé / passato prossimo = co se stalo

Nejde o absolutní definici, ale o pomůcku přesnější než školní zkratka „imperfektum = dlouhý nebo opakovaný děj“.

V čem se čeština shoduje s oběma jazyky

V základních případech se český vid a románské minulé časy opravdu mohou překrývat.

Například:

• Napsal jsem dopis.
• → J’ai écrit une lettre.
• → Ho scritto una lettera.
• Psal jsem dopis.
• → J’écrivais une lettre.
• → Scrivevo una lettera.

Právě proto český student nabývá dojmu, že si vystačí s jednoduchou rovnicí: dokonavé = složený minulý čas, nedokonavé = imperfektum. V určitých větách tato opora skutečně funguje a není zcela falešná. Problém je v tom, že funguje jen v části případů.

V čem se rozcházejí

Rozchod začíná ve chvíli, kdy děj v minulosti probíhal omezený čas, ale z věty neplyne, že dospěl k výsledku.

Například:

• Psal tři hodiny.

V češtině zůstává sloveso nedokonavé. Důvod je jasný: stále nevíme, zda byl děj dokončen. Věta neříká, zda něco dopsal, dočetl nebo dokončil. Český systém tedy dál sleduje především výsledek děje.

Ve francouzštině a italštině je však v podobných případech nutný složený minulý čas, protože zde není podstatná jen dokončenost, ale také vymezenost děje. Děj je chápán jako časově ohraničený celek: trval tři hodiny, a tím byl jako celek vymezen.

Právě zde leží hlavní rozdíl:

• čeština sleduje primárně, zda děj dospěl k výsledku,
• francouzština a italština sledují velmi často také to, zda je děj podán jako otevřený průběh, nebo jako vymezený celek.

Jinými slovy: v češtině je klíčová především dokončenost, zatímco ve francouzštině a italštině hraje v této opozici velkou roli také omezenost či vymezenost děje.

Závěr

Český vid a románská opozice imperfektum / složený minulý čas si jsou v některých případech podobné, ale nejsou totožné. Čeština stojí především na protikladu dokončenost / nedokončenost, tedy zjednodušeně výsledek ano / ne. Naproti tomu francouzština a italština v opozici imparfait / imperfetto a passé composé / passato prossimo velmi často rozlišují mezi dějem chápaným jako otevřený průběh a dějem podaným jako vymezený celek.

Proto nestačí ptát se jen, zda byl děj dokončen. Je třeba sledovat i to, zda mluvčí ukazuje, co se dělo a jak to vypadalo, nebo co se stalo. Právě tady česká berlička přestává stačit.